Duben 2013

Příběh se rozvijí

10. dubna 2013 v 14:23 | Revl
Máme tu další z těch teplejších dnů. Já jsem se konečně dostal k nějakému tomu psaní článku. Někdy to prostě nejde dělat,jak byste si představovali.
Když se příběh rozvijí
Poslední dobou slýchám, otázky: Má cenu žít? Proč mám žít? Má život nějaký smyl?
Rád bych řekl,že život je sám o sobě dar. Byla by škoda jej zahodit, jen kvůli pár problémům. Vždycky když se mě zeptali. Jak jít tuto cestu nazvanou život. Odpovídal jsem: S úsměvem na tváři a hlavou vztyčenou. Za celou tu dobu se to o mnoho nezměnilo. Každý den ráno hledám novou sílu a energii,ne ani tak kvůli sobě, ale kvůli lidem které mám rád na kterých mi záleží. Není to jen moje rodina,ale i moji přátelé a lidé co mě potřebují. Klidně bych mohl celý den ležet v posteli a nic nedělat. Ale když vám na někom záleží,nenecháte ho na holičkách. Co se týká mého života,můj příběh a osudová linka běží tak sama od sebe. Zvláštní ještě před měsícem bych řekl,že budu sedět doma a ze všeho mít solidní depku. Opak je pravdou,prázdná místa v kalendáři se plní. Setkáním s různými lidmi a naplánovanými akcemi,až se sám divím. Tyhle setkání mě poposouvají dál pomáhají mi v mém osobním růstu a nově nabytými zkušenostmi. Každý člověk má svůj osobytý příběh a osobnost a každý vám může něco dát. Zkušenosti,jiný pohled na svět,nebo něco úplně nového. Nikdy jsem lidi nezatracoval i přes to jaká je doba. http://www.youtube.com/watch?v=5zBqJDUvMaM
V současné době držím nad vodou patnáct lidí. Je to krásný pocit co zvládne jediný člověk. Z většiny z nich se nakonec stali nebo stanou moji přátelé. Dostal jsem také dotaz: A postavily by se za tebe,pomohli by ti kdyby bylo třeba?
Odpovídám: Někteří určitě ano,u ostatních nevím,spíš doufám že ano. Ale z vlastní zkušenosti vím,že ty přátelství které vzniknou v nejtěžších situacích jsou ty nejpevnější. A stojí za to.
Pokračování později.
Krásný den,přeje Revl.

Moje láska

1. dubna 2013 v 14:55 | Revl
Dnešní dne je netradiční ve spoustě věcech. Zrovna se to tak pěkně sešlo. Hodlám dnes tento článek a svůj čas někomu kdo tu byl dlouho pro mě. Ani jsem se nestihl rozloučit,když odešla. Nevadí,mi se zase sejdeme tam u nebeských bran.
Budu dnes psát o mé kočce. (Mourková)
Předevčírem to je přesně rok co umřela. Neříkám to proto,že tu chci truchlit. Ne já chci vyprávět náš příběh. Byli jsme spolu krásných devatenáct let. Netradiční pro kočku, když normální kočky se dožívají maximálně šestnácti let. Bylo to takové malé manželství řekl bych. Narodila se když mi byl rok a půl. Byli jsme často spolu. Vždycky mě vyprovázela až ke kaslíku a nebo prostě jen čekala na cestě až se vrátím domů. Lehávali jsme na dece v létě pod naši třešeň. Brával jsem ji tajně domů, i když se to našim moc nelíbilo. Když jsme šli k sousedům na návštěvu. Vždycky nás doprovodila a pak si sedla na zídku a čekala až odejdem z návštěvy. Svěřoval jsem se jí se svímy problémy. Myslím,že to chápala víc než kdokoliv jiný. Byla takový můj miláček. Chtěl jsem aby tu byla co nejdýl. I když jsem věděl, že to nepůjde věčně. Užili jsme si spustu krásných chvil,byla tu vždy pro mě a já pro ni. Vždycky jsem jí říkával "Nepotřebuju nikoho jiného, jen když mám tebe."
Teď tu není a musím přiznat,že mi chybí. Od té doby jsem si žádnou jinou kočku nepořídil. Ona byla jediná a nic na světě ji nenahradí. I přes to všechno se usmívám,protože věděla, že ji mam rád. Jednou se setkáme,takže si počkám. To co jsme zažili, nejde vepsat do těhle pár řádků. Ale přesto si to jako podstu zaslouží.
Přeji krásný zbytek dne Revl.