Večer

26. října 2012 v 22:53 | Revl
Tak jsem zase tu. Ano připouštím, že v netradiční dobu a hodinu, ale to nevadí. Bude to tím, že jsem se pokoušel stáhnout The sims 3 a ono to potvora pořád nějak nejde. Nu co třeba se to zítra umoudří. Asi bych měl napsat článek o těch počítačových hrách nebo dokončení příběhu Ravla a nebo dokonce dokončit můj příběh. Můj problém je ale ten, že bych rád obecně řekl něco důležitějšího.
Vlastně mě k tomu svým způsobem inspirovala Sharaniel. Mám rád když mě takhle něco napadne a má na tom podíl, někdo jiný a nebo něco jiného. Ne jinak tomu bylo, když jsem psal povídku Stínohry. Tedy teď už vlastně skoro knížku. Slyšel jsem stejnojmenou písničku Stínohry a v tu chvíli jsem věděl o čem budu psát a jak to bude vypadat a stačila jediná píseň. Ale Dnes tu chci mluvit o pocitech. Jsou to věci na které si nemůžete sáhnout, a přesto představují důležitou součást života. Bez nich bychom nebyli nic... Jen strojově myslící bytosti, naprosto chladný a nepřístupní a to by nebylo dobré. Kdybych teďkon měl schrnout svoje vlastní pocity, normálním pohledem. Viděl bych to asi takto. Jsem šťastný až na to, že momentálně nikoho nemám, ale i tohle časem příde. Jen musím potkat tu pravou. Pak jsem trochu unavený, no není se co divit, Seminárka napsaná, už je také dost pozdě. A takto bych mohl pokračovat... Ale jde o to hodit ty negativní emoce za hlavu. Prostě dělat, že nejsou. V životě člověku nijak nepomůžou a často jsou i na obtíž. Dám vlastní příklad: Vždy jsem se bál výšek, samozřejmě stačilo vylést na balkón ve čtvrtém patře a už jsem ztuhnul.Usmívající se Dnes ovšem je to už jiné.... Vadilo mi to a tak, když jsme jezdili na dovolenou. Vždy jsme lezli na rozhledny a já samozřejmě chtěl taky. Postupně se mi strach z výšek povedlo odbourat. Chci tím říct nic není nemožné. Dneska vám vylezu na rozhlednu na nějakém hodně vysokém kopci a ani nemrknu. Když si cokoliv usmyslíte, vše he možné je to jen o tom nepřipouštět si že něco nejde. To je pro dnešek vše.
Loučí se s vámi Revl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sharaniel Sharaniel | E-mail | Web | 27. října 2012 v 13:45 | Reagovat

To je pocta. :)
Když jsem tak koukala na to, že tu povídku máš nazvanou Stínohry, přemýšlela jsem, jestli to je podle té písničky (Od UDG, že jo?)
Je to skvělé vždycky na nějaký nebrat ohled na negativní emoce, ale je strašně těžké se to naučit. Hlavně je důležité ve všem hledat ty pozitivní emoce (například - dneska sněží a já si radši řeknu, jaká to je nádhera ten bílý čistý sníh, místo toho abych si pomyslela, jak budu mít špinavé boty, až půjdu ven) a hlavně u těch pozitivních emocí zapomeneš na ty špatné. Díváš se dolů z rozhledny a obdivuješ výhled a na strach ani nepomyslíš.
Jinak v podstatě jsi na tom podobně jako já -  s tím čekáním na někoho pravého a s tou únavou způsobenou studiem :)

2 Revl Revl | E-mail | 27. října 2012 v 15:41 | Reagovat

Teď to vnímám tak, že když je člověk tam nahoře. Zapomene na všechny problémy. Tam je zkrátka vše nepodstatné a člověk si užívá každou chvíli tam nahoře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama