Jak to všechno začalo

8. října 2012 v 18:56 | Revl
Přeji krásný den. Nevím, jestli všude, ale tady celý den svítilo slunce a já prostě nemohl jen tak sedět doma. Musel jsem vyrazit ven do přírody. Člověk se venku cítí líp, slunce ho nabije energií. Pobyt na čerstvém vzduchu patří mezi ty zdravé věci, které bychom měli dělat.

Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jestli tenhle článek napsat nebo ne, protože je to tak trochu zpověď. Za prvé, nejsem si jist, jestli stojíte o to abych Vám řekl, čím vším jsem si prošel než jsem se dostal až sem. Navíc nevím, jestli bych měl náladu tohle poslouchat. Ještě stále si nejsem jist jestli mám psát, ale budiž. Začnu... Když mi do komentářů napíšete, že Vás tohle nezajímá, tak s tímhle přestanu.

Jak to všechno začalo

Nevím jak začít, takže začnu od zlomového bodu mého života. Je to zhruba dva roky zpátky. Cože už dva roky? :-) čas běží tak rychle. No zkrátka, nebyl jsem vždycky takový jako teď. Popravdě dřív jsem byl hodně samotářský tip. Bylo to proto, že mi pár lidí ublížilo a já pak už nikomu tolik nevěřil. Do toho bylo ještě spousta rodinných problémů a i osobní, ale to tady psát nebudu, aspoň zatím ne. Ví to jen velice málo lidí, a tak to prozatím zůstane. Některé věci, co tu teď napíšu dál, také moc lidí neví. Bylo to dva roky nazpět. Začalo to v listopadu. Od listopadu jsem měl deprese. Prostě všechno, co jsem chtěl, všechno, co jsem tak pracně budovalo, se hroutilo. Byly to asi nejhorší tři měsíce života. Bylo to zlé. Samozřejmě, že jsem to nedával nijak najevo. Měl jsem prostě zafiksováno, že když člověk ukáže slabost, tak ti špatní lidé ho roztrhají. Doma jsem to neřešil. Naši měli už beztak dost starostí. K psychologovy jsem nešel, prostě jim nevěřím. Ke konci třetího měsíce jsem myslel, že se z toho zblázním. Až se stalo něco zajímavého. Mamka taky potřebovala s něčím pomoct a jeden známý nám doporučil jednu léčitelku. Jel jsem taky. Sice jsem říkal, že jedu jen tak ze zvědavosti. Musel jsem něco zkusit, i když jsem tomu moc nevěřil. Však jak by mi mohla pomoct. Jenže kupodivu mě nějakým neuvěřitelným způsobem pomohla. Nemusel jsem nic říkat a ona přesně věděla, co mě trápí. A když jsme se vrátili, cítil jsem se úžasně. Bylo to zvláštní. Tahle návštěva byla přesně onen zásadní zlomový bod v mém životě. Aspoň do teď. Dál budu pokračovat příště... Když budete mít zájem. Napište jestli jo nebo ne.


Pro dnešek se loučí Revl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Choki Choki | Web | 9. října 2012 v 15:57 | Reagovat

Mne osobne písanie pomáha a svoj blog využívam aj na to, aby som sa posťažovala alebo  naopak vychválila svoj život. A preto si myslím, že by si pokračovať mal so "spoveďou".
Vieš, vždy sa nájde niekto, koho to bude baviť a nájdu sa aj tí, ktorých to zaujímať nebude. Ide o to, že ak si niečím prejdeš a prekonáš to, môže sa nájsť niekto, kto prežíva momentálne niečo podobné a môžeš mu nepriamo pomôcť.
Nebudem tvrdiť, že som si prešla tým čo ty, ale niečím podobným áno.
Niekto zomrel, nastali veľké rodinné problémy, zase smrť blízkeho, do toho sa začala montovať škola, vzťahy s "kamarátmi" sa pokašlali a svet sa mi odrazu začal rúcať. Ja som mala to šťastie na určitých ľudí v okolí.
A nepriamo, pomocou článkov, som pomohla jednej babe, čo som sa dozvedela dosť neskoro, no cez to to bol neuveriteľný, ale krásny pocit, že tak som mohla pomôcť. :-) :-)

Moc dlhé viem, snáď v tom pointu nájdeš aj sám! :D

2 Revl Revl | E-mail | Web | 9. října 2012 v 17:50 | Reagovat

Děkuju tohohle názoru si moc vážím. A máš pravdu,tak já jdu pokračovat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama