Stínohry 5

5. září 2012 v 8:30 | Revl
5. Kapitola
Rozhodnutí
Tomas procházel tolik známou ulicí. Došel až na hřiště kde nedávno porazil chlapce, který se vytahoval nad ostatními. Jenže hřiště teď bylo prázdné. Vítr skučel a proháněl se kolem. Náhle si Tomas připadal opuštěný. Obloha se zatáhla ještě víc. Jak se tak rozhlížel, všiml si vlka, stojícího na opačné straně hřiště. Díval se do jeho žlutých očí a jako by mu vlk sděloval, že má jít sním. Tomas se opravdu za ním rozběhl. Vlk zrychloval a Tomas musel taky. Už nebyli v jeho starém městě. Ne tohle hřiště znal ze včerejšího dne. Vlk se mu ztratil z očí, protože ho přestal sledovat. Uslyšel cvaknutí. Otočil se, za ním stál muž v černém, s černou kapucí na hlavě. Co bylo horší, mířil na něj právě odjištěnou pistolí. Vyšla rána a Tomas se s hrůzou posadil na postel. Bylo kolem páté hodiny ráno. On věděl, že teď už neusne. Zapnul si tlumeně muziku, udělal si k tomu hrnek čaje, aby se uklidnil. Kolem půl deváté zamkl byt a šel na malé hřiště, kde ho měl čekat Dan. Bylo mu jasné, že Dan přijde o něco později a tak mezitím hrál s ostatními šachy. Dan když přišel a viděl Tomase, hrát šachy usmál se. "To si později spolu musíme taky zahrát. Budeš se muset ale dost snažit." "Taky tě rád vidím, tak deme?" Dan mu naznačil směr a šli. Stočili se víc nalevo. Pomalu se dostávali na okraj města. Tomas si všiml plaveckého bazénu. "Skvěle sem musím určitě ještě zajít." "Řekni Romanovy, ten tam chodí, docela často. Nebo, řekni, no ne, té radši ne." Tomasovi došlo, že mluví o Tamice. Pořád ji nemohl dostat z hlavy. To už, ale došli za město. Na kopci stála opuštěná vojenská budova. Stoupání nebylo nijak těžké, ne tedy pro Tomase. Dan za ním funěl. "Říkal jsem ostatním, ať tu zřídíme eskalátor. Táhnout se do takového kopce po svých je na člověka moc." Konečně dosáhli vrcholu. Jak se Tomas dozvěděl, měli tuhle budovu darovanou od města. Dan zadal přístupový kód a dveře se otevřely. Prošli nově vymalovanou chodbou až ke dveřím úplně vzadu. Vešli dovnitř. Tam už čekali Ivor, Ketrin, Tamika, Roman. Tomas si Romana prohlédl. Vlasy měl černé střižené na ježka a hnědé oči. Působil jako sportovec. "Jdete pozdě." Prohlásila Tamika. "Promiň, já vám říkal, že máte něco udělat s tím kopcem." Omlouval se Dan. Všichni se rozesmáli a dobírali si Dana, že by měl víc běhat. Ivor pak zahájil jednání. Představil Tomasovi Romana. Dan byl velice překvapen, že ostatní už zná. "Ušlo mi něco?" ptal se nechápavě. Tomasovi řekli něco o jejich týmu, něco málo o tom jak se vlastně dali dohromady. Pak Ivor zvážněl. "Tamika včera zjistila místo, kde by se mohla nacházet Citadela. Takže začneme shánět nejnutnější věci a pozítří ji zkusíme najít." To už se ozval Tomas "Co je to ta Citadela?" "To je místo s pokladem" skočila do Ivorova výkladu Ketrin. Vypadala jak holčička těšící se na velký dárek. "Má to být chrám, který tu kdysi postavili kněží. Ale cestu k němu uzavřeli a všechny mapy spálili." Dokončil výklad Ivor. Mluvilo se o tom co sebou vzít, kdy vyrazí, až Roman pronesl "Doufám, že se cestou nepotkáme se Stopařema. To by mohlo být dosti nepříjemné." Všichni pokyvovali, ale Tomas se opět ozval. "Kdo jsou Stopaři?" Poprvé se k němu Tamika otočila přímo a řekla "Stopaři jsou druhý tým soupeřící proti nám. Chtějí se dostat k Citadele dřív než mi. A vůbec spousta dalších problémů je s nimi. Ty co mě včera honili, byli jejich průzkumné hlídky." Tomas už většinu věcí kolem chápal. Po nějaké chvíli strávené povídáním a plánováním řekl Ivor "Tak je rozhodnuto! Sejdeme se pozítří tady v devět hodin a vyrazíme." Potom se navzájem rozloučili a rozešli se každý po svém. Místnost se vyprazdňovala. Tomas vyšel ven, ale počkal, až jako poslední vyjde Tamika. "Můžu jít kousek s tebou?" zeptal se. "Proč ne." Pomalu scházeli z kopce, mezi nimi panovalo nepříjemné ticho. Tomas to už nevydržel "Kde jsi, se naučila, tak prát?" Tamika se usmála "Chodila jsem na kurzy sebeobrany. Taky jsme dřív bydleli jinde. V takové dost nebezpečné čtvrti a já jako holka se musela naučit, se rvát." "Stýská se ti někdy po domově?" "Občas. Hale promiň, neber si to osobně. Seš fajn kluk, ale já teď o nikoho nestojím a navíc musím jít. Ahoj." Odbočila vpravo, do jedné z přilehlých ulic. Tomas nejdřív zůstal stát a beze slova se díval, jak odchází. Pak si uvědomil, že dřív když měl nějaký problém, choval se úplně stejně. Třeba příště si s ní promluví a zkusí ji pomoct. Už s lepší náladou odcházel domů. Musel ještě doma pomoct, aby měl pak čas na počítač. Tamika rychlím krokem, šla po ulici. Byla naštvaná spíš sama na sebe. Tomas s ní určitě jen chtěl mluvit, a ona ho odbyla jen proto co se děje doma. "Měla bych se příště víc ovládat" říkala si pro sebe. Došla domů, kde už byl doma i její otec. "Ahoj Tami jak si se měla?" "Ty se mě ptáš teď, jak jsem se měla? No nic moc když si byl dva dny pryč." Podívala se na něj vyčítavě. " Měl jsem důležité pracovní jednání." "Tati, když už lžeš mámě, nelži aspoň mně!" "Mrzí mě to, ale opravdu jsem měl něco moc důležitého. A až se vrátím, budu s vámi týden doma, slibuju." "Dobře, ale jestli mě zklameš, tak jsme spolu skončili." Po té odešla do svého pokoje. Doufala že se po dnešním dni vše vyřeší a bude zas líp. Ketrin šla ze schůzky pomalu směrem k jejímu domovu. Cestou si vytáhla cigaretu a zapálila si. Před ostatními členy nekouřila, neboť byla jediná, kdo kouřil. Teď pocítila úlevu. Na tu výpravu se stylově oblíkne, pokud bude čas, zkusí si Tomase získat pro sebe. Ona přece vždycky dostane to, co chce. Cestou se k ní připojil jeden kluk. Ketrin málem úlekem nadskočila. "Georgi co blbneš, nás dva spolu vidět nesměj! Patříš ke Stopařům!" "Pche, jsem si dával pozor, nikdo nemá tušení, že tu jsem." Georg měl světlé blond vlasy, modré oči a tlustší postavu. "To je jedno, ale říkala jsem, že si promluvíme až zítra." Přešla na druhou stranu ulice. Georg tam zůstal stát. Byl na ni hodně naštvaný "Fajn, jak chceš, ale ještě budeš prosit, aby ses mohla ke mně vrátit." Ketrin ho však neposlouchala. Teď jí byl ukradený. Došla domů. Bydlela v jednom paneláku, ve třetím patře. Doma byla jen její matka, která si ten den vzala volno. "Tak jak pak se měla moje holčička?" "Skvěle, poznala jsem jednoho pěkného kluka. Musím si ho získat na svoji stranu." "Určitě se ti to povede, to abychom zítra zašli koupit něco pěkného." "Skvěle díky mami si skvělá". Odešla do svého pokoje číst si zajímavé články na internetu. Tomas se konečně dostal k počítači. Zapnul si hudbu a svou hru. Dneska se nic zajímavého nedělo. Už chtěl odejít, když se v chatu objevilo žlutým písmem napsáno "Vyzívám nejlepší z nejlepších na velký turnaj v arénách. Jenž se uskuteční za týden. Všichni jste zváni." Tomas se usmál, tam nesmí v žádném případě chybět. Hned se tedy zapsal a pak s krásným pocitem vypnul počítač a šel si lehnout. Kdyby tak tušil, že za týden ho budou zaměstnávat úplně jiné věci. Mnohem důležitější a podstatnější pro jeho život. Možná by se do toho turnaje ani nehlásil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama