Stínohry 3

3. září 2012 v 10:34 | Revl
Dnes tu mám pro vás třetí kapitolu povídky o Tomasovi a městu Memphin.
3. Kapitola
Cikánka
Nedělní slunce prošlo okny a dopadlo na Tomase. Po nějaké době ho opravdu přimělo otevřít oči a posadit se. Pak si vzpomněl na událost včerejší noci. "Byl to přeci jen sen?" ptal se sám sebe. Ne tohle bylo skutečné. Vzpomněl si na domluvený sraz na hřišti kousek od jeho nového domu. Oblékl se, rychle si vzal něco k snídani. Tentokrát zapomněl i na čaj. Ten si dával každé ráno, ale tak se soustředil na setkání s Danem, že na něj dočista zapomněl. Vyšel z domu a dal se ulicí směrem, jež včera ukázal Dan. Opravdu nebylo těžké najít ono hřiště. Bylo celkem malé, pár prolézaček, pískoviště, betonová plocha na hraní s míčem. Co ho ovšem překvapilo, byli kluci i holky. Typoval ve věku něco mezi třinácti a sedmnácti let. Hráli tam šachy a ti co nehráli, fandili jednomu nebo druhému co zrovna hráli. Tomas se usmál. Tohle mu doma chybělo, sám sice chodil hrát do šachového kroužku. Byla to však jenom určitá skupina lidí a venku nikdy nikoho hrát neviděl. Tady se zdálo, že šachy zná každý, i když třeba jen základy. I starší lidé se zastavovali, jen aby se podívali na jeden zápas. Tomasovi to nedalo a musel si také zahrát. Hrál proti chlapci, který se teprve učil pokročilejší postupy. Tomas by mohl s přehledem vyhrát, ale to neudělal. Místo toho mu radil a vysvětloval něco z toho, co se doma naučil. Skončila hra a chlapec prohrál jen těsným výsledkem. Oba si podali ruce a chlapec poděkoval za rady. Tomas si všiml Dana, jak se k němu pomalu vleče. "Ahoj, promiň, musel jsem ještě něco zařídit. A navíc ta strašná vzdálenost od domu." "Jak daleko odsud bydlíš?" "Dva bloky." Vydechoval Dan. Tomas se musel smát, když se pak podíval, na Dana radši toho nechal. Aby ho nenaštval, nechtěl si tu dělat nepřátele. "Říkal jsi, že mi povíš něco o tom vašem týmu." "Ano, ale nejdřív tě za někým odvedu. Náš kapitán to tak chtěl, než tě vezmeme k nám do týmu. Jestli teda chceš?" "Určitě". Vydali se tedy po sídlišti dalšími ulicemi. Každý panelák tu měl jinou barvu. Zeleň rostoucí všude kolem jen dokreslovala krásu a pohodu tohohle města. Za dalším blokem zastavili před jedním panelákovým domem. Ten byl natřen žlutou barvou. "Jdi dovnitř, je to hned první byt nalevo. Řekni, že tě posílá Ivor." "A kdo tam bydlí? A proč ty tam nejdeš?" "Žije tam cikánka a nejdu tam, protože z ní nemam dobrý pocit. Je tak záhadná a vůbec brrrrrr. A jsem moc línej dojít ke dveřím." Usmál se Dan. Tomas s jistou nedůvěrou pomalu šel. Došel až ke dveřím bytu. Chvíli váhal, dovnitř se mu nechtělo. Nakonec přemohl strach a zaklepal. Dveře se otevřely, stála v nich starší žena. Kolem třiceti let. Dlouhé kudrnaté blond vlasy jí sahaly do pasu. Oči měla modré, jako studánky. Z jejího úsměvu Tomase hřálo u srdce. Na sobě měla světle modrou sukni s tmavě modrým pruhem dole. Bílou blůzku a řetízek s kapkou vody na konci. "Ahoj co si přeješ?" "Mam vyřídit že mě posílá Ivor." "Tak pojď dál". Tomas si zul boty a vešel dovnitř. Z chodbičky vešel do obýváku. Plovoucí podlaha ze dřeva. Stěny do oranžova, pár kusů nábytku. Tomas se posadil na gauč, byl tak pohodlný. "Dáš si čaj?" "Ano rád" Tomas přemýšlel co je na ní, že se Dan tolik bál jít dovnitř. Žena se posadila vedle něj. Dala mu hrnek s čajem. Napřáhla ruku "Jmenuju se Dita a jak ty?" "Já jsem Tomas" a podal ruku. Když ji stiskla, na chvilku ji zčernaly oči a hlavou se jí začali míhat obrazy. Věcí, jež se staly, věcí které jsou, věcí které měli přijít. Tomas se lekl, ale ruku nepustil. Poté se vše vrátilo do normálu. Dita se usmála "Jsi vlk samotář, i když si to nechceš přiznat. A dokážeš velké věci Tomasi." "Ale jak?" Tomas dopil čaj a zadíval se na ní. "Časem všechno pochopíš. Teď di a vyřiť Ivorovy, že jsem našla řešení jeho problémů." Oba vstali a Dita jej vyprovodila ke dveřím. Když odcházel, ještě mu řekla "Když budeš chtít poradit, nebo pomoct víš, kde mě najdeš" Tomas se rozloučil a vyšel ven ještě celý rozrušený. Dan se usmíval od ucha k uchu. "Já ti to říkal" smál se. " A měl jsem snad na vybranou?" "Promiň, já musím jít, zítra tě představím týmu. Sejdeme se na stejném místě." Ještě zamával a šel pryč. Když nad tím Tomas přemýšlel. Kdyby dostal další šanci, udělal by to jinak? Šel by tam vůbec? No a co byste dělali vy v jeho situaci? Nic naplat věc byla daná. A Tomas se musel uklidnit, provětrat si hlavu. Blížilo se k poledni a třeba že na něj doma čekal oběd. Domů se mu nechtělo. Scházel jednou z ulic do malého parčíku. Prošel jím, aniž by si to uvědomil. Zarazil se až u jednoho hřiště. Byla tam dívka a chlapec. Chlapec vypadal starší než on. Zato dívka mu přišla mladší. Sledoval dívku, jak menším chlapcům vysvětluje něco s kolem. Nedalo mu to a tak šel blíž. Dívka nasedla na kolo a předvedla jeden z těch složitějších triků. Tomas povytáhl obočí, tolik ho ta dívka překvapila. " No a takhle se to dělá děcka." "Musím uznat, že na holku je to dobrý." Řekl Tomas. Dívka se na něj i s klukem otočila. "Nazdar já jsem Ketrin a myslím že bys nic lepšího nesvedl." "Opatrně v tomhle hochovy je víc, než se zdá. Poznám ten tip lidí." Tomas si dívku prohlížel. Měla střední postavu. Blonďaté vlasy stažené do copu s růžovými pramínky. Modré oči ji vesele hrály. Na sobě měla růžové tílko a černou minisukni. "Půjč mi kolo a já ti to ukážu." "Tak fajn" Tomas nasedl. Rozhodl se pro riskantnější kousek. Naštěstí mu to vyšlo. Ketrin na něj zůstala překvapeně koukat. "To bylo super, naučíš mě to taky?" "Klidně" "Já ti to říkal Ketrin." Tomas se podíval na jejího společníka. Delší černé vlasy jako havran. Světle modré oči, lehké strniště. Na sobě měl černé kalhoty a zelené triko. "Nech toho Ivore měl si prostě kliku." Otočila se k Tomasovi "Já jsem Ketrin a ty?" "Já jsem Tomas. Ty jsi Ivor?" "No, záleží, kdo se ptá?" "Mluvil jsem s Ditou a mám ti vyřídit, že našla řešení tvého problému." Ivor si promnul bradu. "Tak takhle tedy." "Máme nového člena? Ty jsi mi Ivore zas nic neřekl." "Ne, protože bys to všude rozkecala, na to tě znám dost dlouho." Ketrin se zatvářila uraženě, pak se ale otočila k Tomasovi. "Máš chvilku, ukázali bychom ti kus města. Že jo Ivore?" "Když to říkáš" řekl Ivor odevzdaně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama